Na venkově patřila zabijačka vždy mezi nejvýznamnější rodinné události. Ne nadarmo se říká, že prase má spoustu přátel. Vykrmené prasátko, o které se dobří hospodáři po celý rok pečlivě starali, aby jim pořádně přibralo na váze, mohlo dosáhnout během jednoho roku i hmotnosti přes 250 kg. Dobrá výživa a málo pohybu udělají své, o tom asi něco víme z vlastní zkušenosti i my lidé, žijící v dnešním přebytku.
Nejsou lepší řemesníci, než-li řezníci,
ráno vstanou, jdou do krámu, drží sklenici.
Já si ze svého dětství pamatuji průběh vesnických zabijaček velmi dobře, protože jsem se na tuhle událost vždy velmi těšil. A to i přesto, že jsem tehdy maso příliš nejedl. Každá pořádná zabijačka je totiž především společenská událost, na kterou se sjíždí celé příbuzenstvo, aby pospolu a v dobré pohodě přiložili ruku k dílu a mohli se u dobrého jídla a pití společně bavit a radovat.
Se sousedem Vencou v popředí.
S odchodem babičky a dědy odešla v naší rodině na věčnost i tahle tradice, kterou jsem míval tak rád. A nikdy mě nenapadlo, že ještě někdy zažiju tu zvláštní atmosféru a neopakovatelnou chuť čerstvých jitrnic, na kterou jsem nemohl zapomenout. Kdo neochutnal pravou domácí jitrnici, neví o čem mluvím, protože v žádném obchodě něco takového nekoupíte. Snad i proto, že se u těchto výrobků prejt do jitrnic mele, což negativně ovlivní provázanost koření a výslednou chuť. Věřte mi, udělal jsem bezpočet marných pokusů, abych tím zakoupeným, zaručeně dobrým zbožím, nakonec udělal radost jenom našim psům.
Výroba prejtu pomocí řeznické kolébky.
Vidina domácích zabijaček mě pronásledovala dlouhou dobu. Po přestěhování z města na venkov se touha po pravé nefalšované domácí jitrnici zvětšila natolik, že jsem na první vlastní zabijačky na statku vykrmená prasata kupoval, později jsme dokonce i pár prasátek vlastnoručně vykrmili. Ale upřímně, bez přístupu k levnému krmení se dnes nikomu nemůže výkrm vlastního vepříka vyplatit. Bylo to tehdy také nejdražší vepřové, jaké jsem ve svém životě jedl.
Míchání po přidání koření.
Ale protože po dobré jitrnici, tlačence a zabijačkovém guláši každoročně zatoužila celá rodina, usnesli jsme se, že si klasickou zabijačku trochu zjednodušíme, nakoupíme potřebné suroviny ve vyhlášeném řeznictví s vlastními jatkami a zkusíme si vyrobit vlastní pochutiny sami, bez řezníka. Rozhodnutí padlo na jitrnice, tlačenky a pravý zabijačkový guláš. A když se k této hurá akci připojila i rodina našeho báječného souseda Venci, slovo dalo slovo a pustili jsme se do toho letos poprvé samostatně. A musím neskromně dodat, že se nám to hned napoprvé povedlo báječně, což nikdo z nás ani nečekal. Pro velký úspěch plánujeme se sousedem Vencou každoroční opakování, ať je z toho nová sousedská tradice.
Výroba tlačenek.
Sedí Káča na lavici, drží v ruce jitrnici,
a ve druhé jelito, běž Pepíku, vem jí to.
Jitrnice – na obrázku bohužel bez vůně.
