Tohle téma by vydalo na celou knihu. A nejednu. Já jsem se jako otec malé dcerky rozhodl pro úvahu o tom, jak dalece mám či nemám právo zasahovat do výchovy dítěte, který si s sebou výchovné úspěchy nebo chyby svých rodičů ponese celý život.
Vycházím z předpokladu, že bez ohledu na věk dítěte, nemohu při jeho výchově uplatňovat prostý princip cukru a biče, stále tak nesmírně oblíbeného v mnoha českých rodinách. Neděste se, nemám zde v úmyslu, v rámci svého kratičkého fejetonu, rozebírat zákon o rodině či jinou zákonnou legislativu. Papír unese všechno, říká se a stále to platí. Zamýšlím se nad tím, jak modely chování rodičů ovlivňují výchovu jejich dětí. Zejména negativně.
Přeji všem dětem, aby dostaly tu příležitost a byly vychovávány svými rodiči rozumně a především s láskou. Děti, které jejich rodiče často bijí a neustále na ně “výchovně” řvou, aby si vynutili z jakýchkoli pohnutek jejich bezpodmínečnou poslušnost, si takovou frustraci z dětství s sebou ponesou po celý svůj život. Děti takovou zkušenost nikdy nezapomenou. Jejich rodiče je od sebe jen spolehlivě odeženou a jednou mohou i litovat. Ztracená důvěra se navrací velmi ztěžka, pokud vůbec. Pokoušet se zpětně získat přízeň svých dětí dokonce silou, například vyhrožováním nebo snad dokonce citovým a jiným vydíráním, nepomůže už vůbec. Naopak. Otázkou je, zda-li se tím dá špatné svědomí vůbec uchlácholit.
Když pes dostane od svého jinak milujícího pána tu a tam pořádný kopanec, už nikdy k němu dobrovolně nepřijde, natož aby mu z vděčnosti olízl ruku. Nikdy mu neuvěří, že ho jeho pániček má přece rád. Tak to prostě v životě chodí. A hodně podobné je to i s dětmi, které žijí v rodinách, kde se na ně neustále křičí nebo se hojně využívají fyzické tresty. Neustálou kritikou a snahou řídit někomu jeho vlastní život, od sebe ale můžeme odehnat i své dospělé děti, kterým tak z vlastního přesvědčení, že pro ně děláme jen to nejlepší, vlastně jen neustále ztrpčujeme život.
Naše společnost, ve které je pro výkon téměř jakýchkoli činností vyžadováno určité vzdělání, potvrzené nějakým vysvědčením, živnostenským listem, diplomem či jiným odbornost prokazujícím lejstrem, nevyžaduje pro výchovu dětí v rodinách ani elementární odbornou způsobilost rodičů, založenou alespoň na dobrých radách výchovných poradců. Své děti tak vychováváme jen na základě vlastních zkušeností s výchovou, jež se nám především prostřednictvím našich rodičů dostalo. A mnohdy jsou to příklady spíše odstrašující.
Ve výchově dětí nejsem zastáncem ani přílišného liberalismu, ale ani výchovy, která bere dětem jejich osobnost. Všichni posuzujeme své děti svou vlastní optikou, to co považujeme za správné se snažíme vštípit i našim dětem, ale otázkou je, zda-li máme vůbec pravdu. A co když ne? Z osobní zkušenosti neznám nikoho z rodičů, který by navštívil v souvislosti s výchovou vlastního potomka nějakého odborníka, ať už výchovného poradce nebo dokonce dětského psychologa, aby se ujistil, že ve své výchově postupuje správně. Že výchova dítěte je založena na zdravých základech. Přiznávám upřímně, že ani já jsem dosud nikoho takového nenavštívil. Ale hodlám to napravit. Věřím, že to k něčemu bude.
Argument, že nás rodiče taky nějak vychovali, proto i my své děti musíme “nějak” vychovat, je krátkozraký stejně, jako spoléhat na to, že děti bude vychovávat škola. Ano, v jistém ohledu určitě, ale tato instituce nemůže dětem za rodiče vštěpovat základní principy lidské morálky nebo dokonce společenské hodnoty. Škola je pouze prohlubuje, ale hlavní práce ve výchově dětí spočívá na bedrech nás, rodičů, kterým jejich děti (za normálních okolností) důvěřují nejvíce.
Nová doba, vyžaduje nového člověka, říkávalo se. Avšak dnešní doba generuje spousty lidí bez respektu nejen k jakýmkoli společenským hodnotám, ale i k sobě samým. Snadno se přesvědčíte, že i pojmy vlast, národní cítění, odpovědnost vůči příštím generacím jsou dnes spíše potlačovány, mnoho lidí je chápe jako nemoderní, patřící do pomyslného koše dějin.
“Ten pokrok! Kde se to zastaví?”, zaznívá v jedné divadelní hře o českém “buditeli” Járovi Cimrmanovi. Tuto jednoduchou otázku si kladu celkem často, ale správná odpověď se skrývá v nás. Zastaví se tam, kam mu dovolíme zajít. Tím pochopitelně nemám na mysli technický pokrok, ale pokrok ve výchově dětí. Nevhodnou výchovou svých dětí nevědomky spouštíme dominový efekt, který významně ovlivňuje všechny následující generace.
Velmi často si kladu zneklidňující otázku, zda-li svou malou dceru vychováváme s manželkou správně. Upřímně nevím, ale snažíme se, jak nejlépe umíme. Určitě by nám pomohlo, kdyby se namísto leckdy nesmyslných politických neziskovek, raději finančně podporovaly vzdělávací aktivity rodičů, spojené právě se správnou výchovou našich budoucích generací. Co myslíte?
