Na naší usedlosti Zelený grunt jsme koně chovali přes deset let.
Koně jsem ale miloval odjakživa. Už jako hodně malý kluk jsem s nimi přišel do styku každé prázdniny, které jsem trávil u dědy a babičky na venkově. V malebné vsi s rozsáhlým velkostatkem, kterému nikdo neřekl jinak než dvůr.
Za starých dobrých časů náležel dvůr se všemi okolními polnostmi k zámku, kam moje babička coby kuchařka, chodívala vypomáhat s vařením do zámecké kuchyně, když místní šlechta pořádala nějakou slavnost nebo hon pro pány z širokého okolí.
Tažní koně po práci.
V době mého dětství už sloužil dvůr místnímu zemědělskému družstvu. Zvědavé děti mohly tehdy do dvora bez problémů volně vstupovat, nějaké bezpečnostní předpisy nebo ostrahu tady nikdo příliš neřešil. Ve dvoře se chovali především býci a prasata, ale to nás tolik nezajímalo. Do dvora jsme chodívali především kvůli koním, které zde ještě drželi. Dva páry majestátních chladnokrevných valachů.
Koně byli ustájeni v maštali, uvázáni jeden vedle druhého hlavami ke žlabům. Jednotlivá stání pro koně byla mezi sebou oddělena tzv. štrajcpány ze dřevěné kulatiny, zavěšenými na řetízcích mezi koňmi, aby k sobě koně nemohli. U zdi maštale byl ve výšce asi jednoho metru umístěn průběžný žlab a nad ním dřevěné jesle na seno (krmelec). V rohu stáje byla uskladněna energeticky vydatná krmná řepa, kterou koně po těžké práci ocenili.
Zelená je dobrá.
S vozkou nebo-li kočím jsem se seznámil velmi rychle a mohl s ním jezdit na kozlíku potahu. Jezdili jsme s koňmi pro zelené krmení pro býky, vyváželi hnůj apod. Kočí mi rád půjčoval opratě a já jsem jako kluk mohl důležitě kočírovat. Po práci, když byli koně konečně ustájeni a kočí odešel domů, jsem se vracel tajně do maštale, kde jsem byl schopen s koňmi trávit celé hodiny. Občas jsem jim přilepšoval krmnou řepou, kterou koně tak milovali.
Když mi bylo asi deset let, ve dvoře mě všichni zaměstnanci již dobře znali a já mohl pomáhat nejen s koňmi, ale i s krmením nebo čištěním přivázaných býků. Když se můj děda asi po týdnu dozvěděl, že se pohybuji u býků, přišel zaměstnancům pořádně vynadat a mě zakázal do dvora chodit. Trvalo dlouho, než jsem dědu přesvědčil, že do dvora prostě musím. Nakonec povolil, ale k býkům jsem už nesměl. A zaměstnanci by mě k býkům po dědově zásahu už určitě ani nepustili.
Zato ke koním jsem mohl, dokonce i po pracovní době chodit dál. Dědu ani ve snu nenapadlo, že jakmile kočí odejde po práci domů, otevřu si nezamčenou maštal a zůstávám sám u koní. Má dětská fantazie tam pracovala na plné obrátky. Prolézal jsem koním pod nohama, hřebelcoval jsem je, zvedal jim nohy a “kontroloval” kopyta, zkrátka staral jsem se o ně, tak jak mě to učil kočí. A koně mě za tu pozornost měli rádi. Aby ne, řepa jim také moc chutnala a já jim hojně dopřával.
Slavnostní postroj.
Hned na kraji maštale stával můj oblíbenec, velký ryzák. Neřeklo se mu jinak, než Fuxa (slangově ryzák, z němčiny Fuchs = liška). Těžký kůň určený k tahu. Běžná hmotnost těchto koní se pohybuje kolem 800 – 900 kg, výška v kohoutku 160-170 cm. Chladnokrevní koně mají velkou sílu, ale jsou klidní. Zejména po těžké práci.
V té době jsem také hojně četl, zejména knihy Karla Maye o indiánech a zatoužil jsem na hřbetě koně prožívat přečtená dobrodružství. Jak ale chcete v deseti letech vylézt v maštali na tak vysokého koně, na kterém téměř jistě nikdo nikdy neseděl?
Trvalo mi asi týden, než jsem překonal svůj strach a vymyslel způsob, jak se dostat ryzákovi na hřbet. Neprve jsem mu dal do žlabu několik kusů řepy a postavil jsem se na žlab zády ke koni. Stál jsem na okraji žlabu rozkročmo čelem ke zdi, držel jsem se za jesle na seno a v příhodné chvíli, když měl ryzák hlavu ve žlabu s řepou, jsem si ryzákovi sedl na krk. Kůň zvedl hlavu a já se po krku pomalu sesunul na hřbet. Šlo to lépe, než jsem předpokládal, i když ve mně byla při prvních pokusech malá dušička. Velký ryzák byl ale charakter.
Spěcháme domů.
Zpočátku jsem se při nasedání držel hřívy jako klíště, protože jsem nevěděl, jak se kůň zachová, ale ryzákovi to bylo úplně jedno. Sesednout, resp. sklouznout na zem z jeho hřbetu byla už hračka. Potají jsem tehdy sedával na hřbetě přivázaného velkého ryzáka tak často, jak to bylo jen možné a v duchu prožíval indiánské příběhy. Kočí mě tam naštěstí nikdy nepřistihl, protože by mi zmaloval zadek. Na konci prázdnin mi to ale nedalo a kočímu jsem se pochlubil. Příští prázdniny se maštal po pracovní době už dobře zamykala…
Zážitky z dětství předznamenaly mou budoucí touhu koně jezdit a chovat. Tento dětský sen jsem si také mnohem později splnil, ale o tom zas někdy příště…
Pozn. použitá fota v tomto příspěvku jsou ilustrační.
