Střechy venkovských stavení plné holubů je obrázek minulosti, který v dnešní době už téměř nikde neuvidíte. Ještě v osmdesátých letech minulého století to však byl na některých vesnicích docela běžný jev. Holubi totiž představovali levný zdroj zdravého a chuťově vynikajícího masa z mladých holoubat. Je jen škoda, že v dnešní době není taková pochoutka přístupná mnohem širšímu okruhu zájemců.
Naši holubi.
Moderní člověk si zbytečně holuby zprotivil představou, že všichni holubi jsou nějak nemocní a roznáší dokonce životu nebezpečné choroby. To může být někdy i pravda u holubů volně žijících ve městech, kde se o ně už celé generace nikdo nestará. Jiná situace je však u holubů v malochovech, kde si chovatelé zdravotní stav svých holubů velmi dobře hlídají a kvalitně je krmí. Mnohdy mají jejich holubi i možnost polařit – létat přirozeně za potravou do polí, kde vyzobávají především semena nejrůznějších plevelů. Dobrý sedlák vidí na svém poli holuby rád.
Mnozí chovatelé dnes musí své holuby chovat pouze ve voliérách, protože nedejbože, aby v dnešní době takový holub usedl sousedovi na střechu. To by bylo křiku, že dojde ke znečištění střešní krytiny. Je to někdy až úsměvné, protože nikdo dnes na venkově hejna holubů o stovkách jedinců nechová. Péče o holuby a jejich krmení není zase tak levná záležitost, zejména když se jedná o výstavní nebo sportovní jedince. Já mám to štěstí, že máme na usedlosti 11 m vysoké střechy a holubi sedají rádi vždy na střechy ve svém okolí nejvyšší. Naše sousedy proto námi chovaní holubi nijak neobtěžují.
Zobáčkování.
Naši předkové chovali holuby pro krásu i užitek. Stejně tak i můj dědeček. Na střechách usedlosti míval i padesát holubů, které jsem s ním jako chlapec tak rád pozoroval. Jak se například holub na střeše naparuje a předvádí se, jak nejlépe umí, aby upoutal pozornost vyhlédnuté holubice. Ta holuba nejprve statečně odmítá a předstírá nezájem, ale většinou to dopadne tak, že se holubice nakonec svést dostatečně vytrvalým holubem dá.
Svedená holubice.
Některému fešákovi holubovi to trvá krátce, některému obyčejnému holubovi to dá pěkně zabrat, ale musí vytrvat. Holubi tvoří páry většinou na celý svůj život, proto si holubice své partnery tak pečlivě vybírají. Platí zde úplně stejná analogie, jako v životě nás lidí. Jen s tím rozdílem, že holubi nejsou tak vypočítaví nebo to alespoň nedávají tak ostentativně najevo.
Na střechy statku holubi odjakživa patří. I proto jsem k chovu holubů přistoupil celkem odpovědně, přečetl jsem si neprve dostupnou holubářskou literaturu, která se na našem trhu dost těžce shání. Ty nejlepší publikace se dají sehnat v podstatě jen z druhé ruky, dnešní trh si časem těžce nabyté zkušenosti starých holubářů moc nežádá. Jakmile jsem měl představu, co mě asi čeká, vybral jsem si typ holubníku, ve kterém budu holubařit.
Holub v letu.
Holubník na kůlu. Krásně vypadá i na naší usedlosti, ale to je asi tak všechno. Špatně se čistí a je pochopitelně i špatně přístupný. V tomto bodě jsem se doporučením holubářské literatury vůbec neřídil a pokaždé, když musím nahoru na holubník si uvědomuji, jak je to nepraktické. Na zahradě to ale vypadá pěkně 🙂
Holubník na kůlu – výška 4 m.
Nejprve jsem si tedy pořídil od špičkového chovatele benešáky – benešovské selské holuby, které byli vyšlechtěni za 1. republiky právě na maso, o které mi také šlo. Z dětství jsem si pamatoval nadívaná holoubátka, jak je připravovala moje babička, a která dodnes považuji za jedno z luxusních jídel. Ne nadarmo se kdysi nadívaná holoubátka objevovala především na stolech šlechty.
Benešáci se chovají ve dvou rázech, červení a bílí. Měl jsem rázy oba, ale do jednoho měsíce byli všichni holubi v počtu asi dvaceti kusů pryč. Nikam neuletěli, ale protože jsou celkem průměrní letci, neměli v našem údolí proti všudypřítomným dravcům vůbec žádnou šanci. Nejednou ta bestie krahulík chytil přímo v letu mého miláčka holuba do svých spárů a letěl s ním klidně pryč. Asi dobře věděl, parchant, že je zákonem chráněný.
Holubník v detailu.
Když jsem postupně nakrmil spoustu dravců, kteří si k nám na usedlost chodili pro holuby jako do spíže, rozhodl jsem se pro chov holubů poštovních. Ne, neměl jsem v úmyslu se věnovat tomuto jinak krásnému koníčku a zúčastňovat se holubích závodů. Jen jsem zcela pragmaticky předpokládal, že u nás mají šanci přežít pouze výborní letci, což poštovní holubi jsou. Jsou rychlí, v letu velmi obratní – umí za letu i kličkovat, když je třeba a nedají se jen tak chytit.
Dnes máme na statku asi 10 párů poštovních holubů a jejich počet musíme dokonce sami regulovat. Tu a tam dravec nějaký slabší nebo méně zkušený kus chytne a odnese, ale to je přirozený výběr matky přírody, která tak odděluje zrno od plev. I tak každý pár úspěšně odchová v průměru 6 holoubat ročně.
Kdyby dnes lidé na venkově raději ve větším měřítku chovali holuby, měli by přístup k nezávadnému masu. Kupovat dnes průmyslově produkované a zpracovávané maso a spoléhat na dozorové orgány je určitě méně prozíravé.
Ale na statku se má především chovat to, co se dá i “sežrat” 🙂 Proto vám také v nějakém dalším příspěvku přineseme i recept na vynikající nadívaná holoubátka.
