Svatá Markyta hodila srp do žita (13. července).

Svatá Markéta byla ve středověku jednou z nejvíce uctívaných světic. Žila na konci 3. století v Antiochii (nejjižnější výběžek dnešního Turecka na hranici se Sýrií) a stala se díky své chůvě křesťankou, i proti vůli svého otce – pohanského kněze. Otec Markétu proto vyhnal z domu. Krásná Markéta se seznámila s antiochijským vladařem, který ji pozval do svého paláce. Poté, co se Markéta vladaři přiznala, že je křesťankou, vladař požadoval, aby se své víry okamžitě vzdala. Markéta odmítla a byla nakonec mučena a sťata. Markéta ve svém životě pásla i dobytek – snad právě proto si ji zvolili za svou patronku pastýři a rolníci. Stala se také ochránkyní těhotných žen – u porodů se k ochraně rodiček zapalovaly Markétiny svíčky.

Svatá Markéta Antiochijská.

Svatá Markyta vodí žence do žita.

S létem přicházelo toužebně očekávané období, kdy se postupně sklízely plody namáhavé polní práce. Doba žní představovala období zpravidla radostné, přestože se všichni muži, ženy i děti museli u této práce pořádně otáčet. V nižších nadmořských výškách začínaly žně zpravidla na svátek sv. Markéty, ve vyšších chladnějších polohách až začátkem srpna, po svátku Máří Magdaleny (22. července). Jako první obilnina dozrávalo žito, potom ječmen, nakonec se kosila pšenice a oves.

Pšenice.

Ještě před druhou světovou válkou se obilí žalo mnohdy jen ručně, upravenou kosou s napnutou plachetkou ve speciálním rámu, umístěném na spodní části kosištěte (držáku kosy), aby se posečené dlouhé klasy pokládaly při sečení správně do řádků. Muži žali obilí kosami, srpy byly nářadím žen. Za pohybujícími se ženci chodily ženy, které pokosené obilí ve svazcích kladly na k tomuto účelu vyrobená slaměná povřísla, určená k vázaní obilí do snopů. Povřísla vázaly s předstihem děti nebo ženy.

Pomocí povřísel se posečené obilí pevně svázalo do snopů, které se nastojato poskládaly do panáků nebo větších mandelů. Panák tvořilo zpravidla 6-10 snopů obilí – s klasy nahoře, mandel 15 snopů (mandel byl také označením staré míry pro 15 jednotek. Čtyři mandele tvořily jednu kopu o 60 jednotkách). Obilí tak mohlo na sluníčku před svozem do stodol důkladně proschnout. Ve stodolách na mlatu se obilí ručně mlátilo cepy, čímž se oddělovala zrna od klasů. Později se využívaly nejrůznější typy strojních mlátiček.

Letní bouřka.

I s ohledem na vrtkavost počasí se tehdy při žních pracovalo od rána do večera, aby úroda byla co nejdříve bezpečně pod střechou. Při žních se lidé obávali zejména ničivých bouřek z tepla, které dokázaly úrodu “vymlátit” přímo na poli. Prudké letní bouřky s blesky a krupobitím ohrožovaly pracující lidi i zvířata na životech, což dokazují osamělá boží muka a křížky, umístěné v polích. Kupící se zlověstná mračna se lidé snažili rozhánět vyzváněním na kostelní zvony nebo dokonce střílením z pušek do mraků.

Dnešní žně s nasazením moderní techniky probíhají zcela odlišně. Moderní obilné kombajny sečou obilí, které zároveň obilí vymlátí – oddělí slámu od zrna a plev. Při žních obvykle doprovází kombajny i výkonné traktory s velkými vleky, do kterých kombajny při své práci nepřetržitě přečerpávají vymlácené obilné zrno.  Slámu kombajn sype rovnou za sebe do řádku, který lis tažený traktorem umí slisovat do kulatých nebo i hranatých balíků.  Nebo kombajn slámu rovnou nadrtí, aby bylo možné ji po žních zaorat do půdy. Obsluha dnešních kombajnů a traktorů jezdí po polích v klimatizovaných kabinách dle GPSky, aby řádky byly naprosto rovné a nasazení použité techniky maximálně efektivní. Dnešní zemědělství tak nemá s tím tradičním již vůbec nic společného. Až potud zní všechno jako lidstvu prospěšný pokrok.

Technika při žních.

My na gruntu dnes obhospodařujeme jen půdu k užitku naší rodiny. Pěstujeme jen to co skutečně spotřebujeme a případné přebytky prodáváme. O dnešní průmyslové potraviny nabité chemií nestojíme. Pěstujeme vlastní brambory, ovoce a zeleninu, chováme drobné zvířectvo a pečeme domácí kváskový chléb. Život si sladíme především medem od včel z našeho vlastního včelařství.

Část našeho domácího hospodářství.

Máme štěstí, že náš grunt zatím nemá problémy s nedostatkem vody, kterou čerpáme z vlastního studničního pramene. Do naší malé obce dosud není zaveden ani vodovod. Vlastní spotřebu vody se snažíme pozitivně ovlivňovat a drahocennou vodou zbytečně neplýtvat. Podzemní voda je i přes intenzivní zemědělskou velkovýrobu v bezprostředním okolí naší obce stále kvalitní. Otázkou je, zda-li to při dnešní dotační europolitice tak zůstane i nadále.

Voda v krajině.

Namísto toho, aby příjemci zemědělských dotací museli hospodařit způsobem, aby voda v krajině zůstávala co možná nejvíce a půda neerodovala, je štědrými dotacemi dosahováno přesného opaku. K tomu je nutné přičíst ještě tisíce tun chemie, aplikovaných každoročně na zemědělskou půdu ve formě hnojiv a herbicidů, které prosakují do spodních vod. Kam také jinam?

Aplikovaná chemie.

Obyčejný selský rozum nám říká, že současný stav českého zemědělství je i z pohledu krajiny dlouhodobě neudržitelný, ale zatím se o problémech s vodou a půdou jen mluví. Skutek nám utek`. Český sedlák se dnes chová logicky podle toho, co mu ekonomika provozu dovolí – hospodařit maximálně efektivně s ohledem jen na dosahovaný zisk. Vzhledem k tomu, že většina obdělávané zemědělské půdy není ani v majetku toho, kdo na ní právě hospodaří, velké ohledy na půdu, vodu a generace budoucí se zatím příliš neberou…

Sdílet: