Tuto notoricky známou repliku jsem si vypůjčil z filmu Na samotě u lesa (1976). Uznejte sami, že titulek dnešního příspěvku Podletí – prší, a prší… zdaleka nezní tak libozvučně, natož aby citlivě vystihl reálný povzdech nad počasím, které nám brání v některých plánovaných hospodářských činnostech.
Prsi prší jen se leje.
Déšť, stejně jako příroda, pochopitelně velmi vítáme, ale pár dní pěkného počasí by se nám teď docela hodilo. Kromě toho bydlíme na statku ve starobylém domě z kamene, ve kterém se v těchto chladnějších dnech musí k večeru trochu přitápět. Tedy abych to upřesnil – já musím zajistit tepelnou pohodu v domě, protože zmrzlá manželka zachumlaná do deky přece nemůže udělat dobrou večeři, to dá přece rozum…
Zatopit či nezatopit?
Právě pro toto období, kdy se schyluje k létu, se ve včelařské praxi stále užívá dnes již jinak zastaralý výraz podletí. V podletí dozrávají luční porosty, které se obvykle začínaly sklízet v polovině června na svátek sv. Víta (15.6.). Hlavně travnaté louky a stráně byly kdysi charakteristické pro naši tradiční zemědělskou krajinu, které je ale dnes kolem nás k vidění čím dál méně. Čerstvé zelené krmivo se skotu v dnešních dobách podává také mnohem méně, protože se vyrábí nejrůznější siláže, senáže a krmné směsi. Nevím, s jakou chutí hospodářská zvířata takto připravená krmiva konzumují, ale kvalita dnešního mléka je absencí čerstvého zeleného krmiva zcela jistě nějak ovlivněna. Krávy na pastvě dnes můžeme vidět snad už jen na horách – na příkrých stráních, které jsou pro těžkou zemědělskou techniku špatně dostupné.
Farmář a jeho krávy.
U nás na statku v nížině (235 m n.m.) sečeme první trávu díky teplému počasí někdy už koncem května, tento rok je však výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Luční porosty máme jen v sadu a za humny, sečeme kolem 4000 m2 na seno pro svá drobná hospodářská zvířata. S pořádnou bubnovou sekačkou se dá naše současná senoseč zvládnout celkem rychle, ale na ruční sečení kosou by toho už (pro mě) bylo dost. Tuto zkušenost mám již naštěstí za sebou a to si myslím, že sekat trávu tradiční kosou opravdu umím.
Ráno bývá u sečení chladno, ale tohle nejsem já.
Ruční sečení trávy není ani tak namáhavé (pokud to skutečně umíte), jako zdlouhavé. Nedá se totiž moc uspěchat. Kosa musí v přiměřených obloucích pěkně klouzat po trávě a musí z neposečené trávy ubírat vždy jen pár centimetrů. Leckdy se musím zasmát, když vidím v historických filmech herce – sekáče, kteří své kosy zvedají do výšky a trávu tzv. pohlavkují. Tímto způsobem by trávu určitě nikdy nepokosili.
Jetelinka s rosou, ta se pěkně seče,
jako když se děvče, ve svátek obleče.
Ruční sečení kosou také vyžaduje splnění několika základních předpokladů. Kosa musí být velmi ostrá – nejlépe naklepaná. Toho se dosáhne tak, že se okraj kosy rozklepe speciálním kladívkem do maximálního ostří. Tráva musí být dostatečně vysoká, aby pod kosou “neuhýbala”, nesmí být ani zválená nebo ušlapaná a měla by být mokrá od rosy. Sekáči proto chodili se svými kosami na louky, jakmile bylo ráno venku trochu vidět. Za ranní rosy se seče jedna báseň a venku ještě není takové horko. Na první senoseč si sekáči kdysi brávali čisté bílé košile a ženy chodily uhrabovat nebo obracet seno ve světlých šatech.
Zrána travička zelená,
do snídaně posečená,
do poledne obrácená,
do večera seno bývá,
když ji větříček provívá,
jasné sluníčko ohřívá.
Než kosy zasvištěly, práce byla žehnaná křížem s obvyklým pronesením “ve jménu božím” nebo “s pomocí boží”. Posečená tráva se musela hráběmi okamžitě roztřásat do plochy, aby lépe prosychala, protože správné sečení kosou pokládá posečenou trávu do řádků. Roztřásání trávy byl úkol žen. Po proschnutí z jedné strany se tráva ještě hráběmi obracela, aby proschla rovnoměrně i z druhé strany. Večer se polosuchá tráva shrabovala do malých kupek, čímž se urychlovala její fermentace a zároveň sloužila jako ochrana před zvlhnutím od rosy.
Hojná píce – plný krajáč.
Málo sena v kupách, málo peněz v rukách.
Druhý den se kupky musely zase rovnoměrně roztřást do plochy a seno pořádně na sluníčku dosušit. Potom zbývalo ještě dobře prosušené seno nahrabat do dlouhých řad – provazů, z provazů udělat hráběmi věchty a věchty dopravit do seníku. Na horách se věchty skládaly do loktuší (někdy lochtuší) – čtvercová pytlovina (1,5 x 1,5 m) s přišitým popruhem v každém rohu, aby se dala svázat. Těžká loktuše plná sena se nosila za krkem na zádech. Tento obrázek mám nejvíce spojený se svým otcem, který oděný jen do trenýrek takto nosíval těžké loktuše z louky do seníku. Čerstvé seno se musí před zkrmováním nechat minimálně šest týdnů odležet – probíhá v něm fermentace, ze které by mohla mít krmená zvířata koliky aj. zažívací potíže.
Koně při práci se senem.
Na sušení sena tradičním způsobem mám z dětství spoustu vzpomínek – také jsem se tehdy musel vždy aktivně zapojit. A jsou to hezké vzpomínky…
