Ano, u nás na statku věříme na duchy, protože je tady máme. Vážně! Myslím to naprosto vážně, protože s tím máme osobní zkušenost. A nejednu. Pro úplnost ještě podotýkám, že i tento příspěvek píšu při plném vědomí a nejsem pod vlivem alkoholu ani jiných návykových látek.
Tohle téma může být pro mnohé z vás těžko uvěřitelné, ale nemám důvod si vymýšlet. Blog píšu i proto, aby moje maličká dcera jednou věděla, kdože to vlastně její táta byl, a jak žil. Když se vám narodí dítě v padesáti letech, skoro jistě mu nestihnete sdělit nic moc podstatného ze svého života. Děti se obvykle začínají o “ty” podstatné věci zajímat až po dosažení určitého věku. V mém případě tedy příliš pozdě. Dvougenerační rozdíl je zkrátka moc velký. Já sám vím o životě svých prarodičů skutečně málo a nemůžu se jich dnes už bohužel zeptat.
Prvního ducha jsem na vlastní oči uviděl v roce 1997. Po smrti svého (relativně mladého) strýce, ke kterému jsem měl silnou citovou vazbu. Jeho překvapivá smrt byla tehdy pro celé příbuzenstvo šokem. Nepochopitelná událost se přihodila krátce po jeho úmrtí na zahradě, kde pobýval za svého života velmi často. V odpoledních hodinách měsíce května, za jasného dne. Žádné přítmí, žádné zvláštní okolnosti, žádné tajemno. Zkrátka úplně normální den.
Na zmiňovanou zahradu se chodilo ze dvora hospodářství, asi 10 m dlouhou uličkou mezi dvěma stodolami. To odpoledne jsem ale uličkou až do zahrady projít nestihl. Na rozhraní uličky a zahrady, přímo u rohu stodoly, se znenadání objevil můj zemřelý strýc. Oblečený tak jak jsem ho ponejvíce znal, na hlavě měl dokonce i tu svou oblíbenou plátěnou čepici s malým kšiltem. Žádná rozmazaná postava nebo nějaká mlhovina. Stál tam přede mnou člověk, jakoby byl skutečný. Usmíval se na mě a já se neuvěřitelně lekl. Hlasitě jsem z toho velkého leknutí vykřikl a postava okamžitě zmizela.
Nejsem žádný strašpytel, ale zážitek to byl nepopsatelně silný. Později jsem se ještě pokoušel, psychicky lépe připravený, na daném místě znovu zdržovat v naději, že se strýc třeba zase objeví. Ale marně.
Po nějaké době jsem tuto událost úplně vypustil z hlavy. Časem jsem se při náhodné vzpomínce na zjevení zemřelého strýce stále více přikláněl k závěru, že muselo jít o nějakou šalbu smyslů. Ale jen do té doby, kdy jsme s manželkou na Slánsku koupili starobylý statek. Starobylý uvádím proto, že byl jen v držení jedné rodiny prokazatelně více než 350 let. Údajně na tomto místě původně stávala již ve 14. století zemanská vodní tvrz.
Statek byl ale neuvěřitelně zanedbaný, jak je vidět již v předchozím příspěvku Jak si nás usedlost sama vybrala. První rok jsme statek jenom uklízeli. Vyklízeli budovy zanesené nahromaděným odpadem po socialistickém hospodaření státních statků a na plochách usedlosti likvidovali několik skládek. Vše svépomocí.
Jakmile jsme se pustili do oprav budov, začali se dít nepochopitelné věci, které mi připomněly zjevení mého strýce. V té době jsem pracoval jako personální ředitel jedné zahraniční firmy a domů z práce jsem se tak vracel většinou ve večerních hodinách. Rozsvítil jsem si pořádný 500 W halogen, abych na práci potmě dobře viděl a boural jsem “novodobé” příčky nebo oklepával omítky v interiérech. Nic, co by podstatně narušovalo starobylý ráz budovy jsme tady nechtěli.
Ložnice v rekonstrukci.
Při oklepávání omítek v naší dnešní ložnici (42 m2), jsem se před půlnocí postupně dostal až do posledního rohu. Oklepávání šlo dobře, omítky byly vápennopískové, tj. měkké. Z té fyzické námahy jsem byl už v tuto pozdní hodinu dost unavený a bylo mi horko, přestože venku bylo chladno. Snad i proto, že rozsvícený silný halogen kromě světla vydával i pořádné teplo.
Ložnice v rekonstrukci.
V podřepu, čelem do rohu, oklepávám poslední zbytky původní omítky. Náhle cítím chlad, ale hlavně mám zvláštní pocit, jakoby se na mě někdo díval. Otočím se a v protilehlém rohu vidím na velmi krátký okamžik tmavovlasou ženu v modrých domácích šatech a zástěře. Má dlouhé tmavé vlasy, ale tváře si nestihnu podrobněji povšimnout. Byl to jen mžik, ale zcela jistě žádné mžitky před očima. Okamžitě se mi vybavil zážitek s mým strýcem.
Ilustrační foto.
Tuto starobyle oděnou dámu jsem na statku, především v chlévech, viděl později ještě několikrát, a nejen já (fotografie ducha je pochopitelně pouze ilustrační). O tom ale zase někdy příště…
